Důvěřovat svému NEVÍM

Můj poslední příspěvek o kráčení životem s odvahou u vás vyvolal silný ohlas a já dodatečně ze srdce děkuji za všechny krásné, povzbudivé a milé zprávy, které jsem od vás dostala.

Jsou to už dva měsíce, co jsem se vrátila ze své pouti Saharou a poslední dny jsem měla intenzivní myšlenky ve stylu: „Měla bys napsat další článek. Určitě je bude zajímat, s čím ses vrátila a co teď budeš dělat dál.“

Ovšem jak už to se všemi MĚL/A BYCH bývá, je to past a černá díra, kterou tak akorát ztrácím energii. Tedy, nevím, jak to máte vy, ale u mě to tak je. A tak jsem se rozhodla, že nic psát nebudu. Myslela jsem si totiž, že není o čem.

To, co jsem prožila na své pouti spojené s vision questem, nelze popsat slovy. Je potřeba to zažít, vnímat, cítit. Nesu si v sobě hlubokou, znovuobjevenou vnitřní sílu a pravdu, skrze kterou jdu dál krok po kroku životem.

Uvědomila jsem si však, že není tak úplně pravda, že vám nemám co sdělit.

K něčemu se vám přiznám. Vrátila jsem se s mnohem více otazníky, než odpověďmi. Ocitla jsem se v prostoru, který jsem sama sobě pojmenovala jednoduše „NEVÍM“.

Určitě znáte větu: „Vím, že nevím.“

Přijde mi vtipné, že jsem si myslela, že význam této větičky chápu. Byla jsem přece žena, která ví, že neví, nebo ne? 🙂 Ovšem…mám pocit, že ke skutečnému významu tohoto prohlášení jsem se přiblížila nejvíce za celý svůj život až teď.

Musím však říct, že ze začátku pro mě setrvávání v tomto prostoru nebylo vůbec snadné. Takové NEVÍM, které je přiznávané a je mu nasloucháno, příliš nezapadá do společenských norem a ani do mých vlastních představ… Mám pozastavit psaní knížky? Odložit konání mastermind skupiny na téma leadershipu žen? Cože???! Následovat tyto signály opravdu nebylo snadné.

A když píšu o společenských normách, uvedu jeden příklad za všechny. Pokud sledujete mé články a jiné zprávy, víte, že jsem před nedávnem opustila pozici ředitelky a členky dozorčí rady poměrně známé společnosti. Mnozí mí přátelé a blízcí mi opakovaně kladou otázky, co budu dělat dál a co mám v plánu. Asi si dokážete představit jejich reakce, když jim s klidem odpovídám: „Nevím.“

Všechno to ale dává dokonalý smysl. Jediné, co teď s jistotou vím totiž je, že si potřebuji odpočinout, nic neřešit, být se svou rodinou, pobývat v přírodě a vychutnávat si krásy těch nejobyčejnějších věcí v životě. Mým hlavním úkolem je teď nic neplánovat, nevymýšlet, neřešit.

Vím, že neomylně poznám, až přijde čas začít být opět (pracovně) aktivní a tvořivá a také že budu přesně vědět, do čeho se mám pustit. A tak důvěřuji svému NEVÍM a naslouchám signálům, které mi z tohoto prostoru přicházejí.

Přeji vám mnoho příležitostí k objevování a naslouchání i tomu vašemu NEVÍM 🙂

S láskou,
Bohdana