Je druhý den výcviku poradních kruhů a já si cestou z oběda povídám s jednou z účastnic o našich pracovních zkušenostech. Z představení na začátku výcviku se známe jen křestním jménem. Zmiňuji svou poslední manažerskou pozici a spolupráci s Davidem a Alicí Kirš. “Počkej, ty jsi TA Bohdana? Kabátová? Co byla v Ženy ženám? Tak tu znám!” Nastal krátký okamžik ticha, po kterém jsme obě vyprskly smíchy....
Dlouho jsem na svém blogu nic nového nezveřejnila. Totiž…pokud nemám o čem psát, nepíšu. Neumím a nechci tvořit jen pro samotné psaní. A věřím, že ani vy byste nechtěli číst jen pro samotné čtení. Dnes však mám na srdci něco, o čem jsem se rozhodla s vámi podělit. V posledních týdnech a měsících jsou se mnou přítomny celkem zásadní otázky. Kdo jsem? Kam...
S manželem chodíváme od školy, kam vozíme každé ráno děti, domů zpravidla pěšky. Ranní 20-minutová procházka na čerstvém vzduchu udělá tělu dobře a je příjemným startem pracovního dne. Následná procházka zpět do města na oběd a pro auto (a někdy rovnou i pro děti) je pak další příležitostí alespoň k nějakému pohybu a povzbuzení chuti k jídlu. Cestou často potkáváme obyvatele nedalekého pečovatelského domu...
Smrt je součást lidského života, které se v našich myšlenkách spíše vyhýbáme a často se jí bojíme. Když se v našem životě objeví v podobě odchodu někoho blízkého, bytostně si přejeme, aby vůbec neexistovala. Přijímám smrt jako nedílnou součást naší životní cesty s vědomím, že vše má svůj začátek i konec. Přesto jsem se před nedávnem na smrt začala dívat jinýma očima....
Nikdy jsem si nemyslela, že by šok mohl být v čemkoliv pozitivní. Jednoho dne jsem se ve svém životě zastavila, ohlédla zpět a zamyslela se nad tím, co mě přivedlo až tam, kde dnes jsem. A překvapilo mě, že to byly právě šoky, které mě přivedly k mému úspěšnému podnikání. První kulturní šok – studium v USA Když mi bylo...
Minulý pátek jsem oslavila své 37. narozeniny. V 6 hodin ráno mě probudil veselý zpěv mých dětí a manžela. S přemáháním jsem se vysoukala z postele a přikrytá peřinou vyšla na chodbu. Všichni tři seděli s úsměvem na tváři na schodech, zpívali a pod nimi se ozdobená obrovskou červenou mašlí blýskala koloběžka s košíkem, ve kterém byly uložené další dárky. Rozzářila jsem se jako malé dítě....
Přelom roku a měsíc leden jsou pro většinu lidí přirozeným časem rekapitulace a plánů. Díváme se zpět na uplynulý rok, hodnotíme, co se nám v něm povedlo a co bychom naopak mohli v tom novém roce udělat jinak a lépe. Plánujeme a dáváme si předsevzetí. I já se v tomto období věnuji bilancování a plánování. A závěr? Minulý rok byl po všech stránkách tím doposud nejlepším a nejúspěšnějším...
V životě se mi potvrdila tři pravidla, která fungují u všech bez rozdílu stejně: Kam směřujeme naši pozornost, to roste a sílí. Co bereme jako samozřejmost, zpravidla v našem životě přestane fungovat nebo zcela vymizí. Nerovnováha je příčinou většiny našich problémů, ne-li všech. Pokud tedy chceme být v životě šťastní a spokojení, postačí dávat pozornost správným směrem, nebrat zásadní věci...
Stává se vám někdy, že se probouzíte málo odpočatí, během dne bojujete s únavou a večer padáte vyčerpaní do postele, aniž byste měli chuť a energii na cokoliv jiného než spánek? Když se cítíme unavení a bez energie, je celý den k ničemu. V práci toho člověk moc neudělá, jsme nevrlí a bez nálady a večer pak mnohdy usínáme s pocitem viny, že jsme promarnili další...
Nedávno se mě někdo zeptal: V jakém časovém horizontu uvažuješ do budoucna co a jak? Odpověď na tuto otázku má pro mne vedle dvou hlavních rovin (osobního a pracovního života) ještě rovinu třetí, která je naprosto zásadní, a to nejen pro plánování. Pokud vás zajímá, jak si (ne)plánovat soukromý i pracovní život tak, abychom dosahovali znatelného pokroku, podívejte se na mé krátké video...
