Je mi 37 a pořád si hraju

Minulý pátek jsem oslavila své 37. narozeniny. V 6 hodin ráno mě probudil veselý zpěv mých dětí a manžela. S přemáháním jsem se vysoukala z postele a přikrytá peřinou vyšla na chodbu. Všichni tři seděli s úsměvem na tváři na schodech, zpívali a pod nimi se ozdobená obrovskou červenou mašlí blýskala koloběžka s košíkem, ve kterém byly uložené další dárky. Rozzářila jsem se jako malé dítě. Koloběžku jsem si moc přála! 🙂

Mé vnitřní dítě se okamžitě začalo radovat a těšit se na první jízdu. To bude zábava! Vlasy vlající ve větru a radost z pohybu.

Mé dospělé Já si mezitím rozjímalo nad tím, jak bude ježdění na koloběžce prospívat mé ženské postavě (hlavně od pasu dolů 🙂 ). Netrvalo dlouho a já jsem se přistihla, jak mé dospělé Já vede vnitřní dialog s mým vnitřním dítětem. Nebo abych byla přesnější, jak vede monolog k mému vnitřnímu dítěti (jak příznačné zrcadlo mnohých dnešních rodin).

“Jsem dospělá žena. Zná mě polovina našeho městečka. Jak to asi bude vypadat, když se po něm teď budu prohánět na koloběžce? Co si o mně lidi pomyslí? Pohyb je fajn, ale koloběžky jsou pro děti. A když už na nich jezdí dospělí, dělají to jako sport. Takže žádné ježdění na nákupy s košíkem. Maximálně tak pravidelné kondiční projížďky kolem přehrady. Tam to bude přijatelné.”

Mé vnitřní dítě poslouchalo a čím dál víc jsem cítila, jak se bouří a slyší jen “blá, blá, blá”. Tohle moc nevypadá jako legrace. A už vůbec to nevypadá, že by premiérová vyjížďka proběhla někdy brzy. Tak takhle teda ne. Já chci a chci a chci! Proto jsem si koloběžku přála! Abych si užila legraci a radost z pohybu jen tak, třeba při cestě právě na menší nákup. Vždyť je to super. Cítit se šťastně. A proč by mě měli zajímat jiní dospěláci? Však ať se klidně projedou taky. Alespoň se na chvíli budou usmívat.

Jakmile jsem si tento svůj vnitřní dialog uvědomila, pobavilo mě to. Někdy je obtížné odolat zaběhaným vzorcům a způsobu přemýšlení. A i přes všechny knížky, co jsem kdy četla a semináře, kterými jsem kdy prošla, se mi pořád stává, že do nich spadnu.

Ano, jsem hravá a chci si hrát a zažívat legraci jen tak pro legraci. A bez ohledu na můj věk. Hraji si ve svých myšlenkách, hraji si při pohybu, hraji si ve vztahu s partnerem, hraji si s dětmi, hraji si v práci (ano, i tam to jde). Ráda vtipkuji, ráda si kreslím, ráda se dívám na pohádky (a společně s trpaslíky pláču, když Sněhurka usne věčným spánkem), ráda hraji s dětmi Carcassone, ráda jezdím na mé nové koloběžce…

Okamžiky, kdy si hraju, mi dodávají energii. Mé životní baterie se dobíjejí (mnohdy rychleji, než při meditaci) a já mám pocit, že opravdu žiju. V takových chvílích si připomínám, že život je krásný a že jsme tady proto, abychom jej žili a užili si ho. Když si hraju, vyživuji tím své vnitřní dítě, na které my dospěláci míváme tendenci tak často zapomínat. A když na něj zapomínáme, chodíme pak po světě nerudní, bereme se příliš vážně a tváříme se, že jsme středem vesmíru. A to děláme tak dlouho, až jednou zjistíme, že se necítíme šťastní a nevíme pořádně, proč.

Toho narozeninového rána mi s poznámkou dcery Nikolky, že mám hezké narozeninové datum (4.4.2014) utekly myšlenky ještě k jednomu zajímavému datu – 4.4.2044. Kolik že mi to bude? Šedesát sedm…! Představila jsem si sama sebe jako 67-letou ženu, která má už mnohé za sebou, ale také ještě mnohé před sebou (hodlám tady být dlouho). A i v těch 67 letech jsem sama sebe uviděla, jak si stále dopřávám zábavu a jak si plnými doušky užívám života. Usmála jsem se a mé vnitřní dítě se usmálo se mnou.

Hraju si dnes a hodlám si hrát až do konce svých dnů.

A co vy? Hrajete si? 🙂