Lekce, které mě naučila smrt

Smrt je součást lidského života, které se v našich myšlenkách spíše vyhýbáme a často se jí bojíme. Když se v našem životě objeví v podobě odchodu někoho blízkého, bytostně si přejeme, aby vůbec neexistovala.

Přijímám smrt jako nedílnou součást naší životní cesty s vědomím, že vše má svůj začátek i konec. Přesto jsem se před nedávnem na smrt začala dívat jinýma očima. A samotnou mě překvapilo, když jsem si uvědomila, jak velikou mi v životě byla a je učitelkou.

Poprvé jsem se se smrtí setkala ve svých 8 letech v situaci, která není snadná pro nikoho, natož pak pro malé dítě. Zemřel mi táta. Nikdo za mnou ten večer nepřišel, nepodíval se mi do očí a neřekl: „Bohdanko, táta zemřel.“ Maminka a mí sourozenci plakali, všichni kolem byli smutní a bralo se jako samozřejmost, že se dovtípím… Že vím, co se děje. Že vím, jak se se situací vyrovnat.

Plakala jsem taky. O to víc, že jsem se najednou cítila mezi všemi těmi lidmi osamělá, neviditelná, neviděna… Při pohledu zpět si dnes uvědomuji, že tehdy jsem se jako ta malá osmiletá holčička naučila velké životní lekce, které jsou pro mne platné dodnes:

1. Autentická, upřímná, láskyplná a otevřená komunikace je základem kvalitních vztahů a je nesmírně důležitá v životě každého z nás.
2. Nepodceňujme ani nepřeceňujme děti. Zaslouží si a jsou připravené na to, abychom s nimi mluvili o všem, co se v nás a kolem nás děje.
3. Věřím v sebe sama. Ať se stane cokoliv, vždy se o sebe dokážu postarat. To, jaký mám život a jak se cítím, nezáleží na nikom jiném než na mně samotné.
4. Vše v našem životě je pomíjivé a nevíme dne ani hodiny, kdy se věci začnou ubírat jiným směrem. Jediné, na co se můžeme spolehnout a co nám nikdo nevezme, je to, co je v nás. Naše vzpomínky, znalosti, zkušenosti, talenty, náš charakter a víra, kterou máme ve svém srdci.

Krátce před Vánocemi roku 2013 tento svět opustila moje babička z maminčiny strany. Byla poslední z mých prarodičů. Na smutečním obřadu jsem poslouchala slova pronášená mužem, pro kterého se babiččin život smrsknul do několika faktických údajů předaných rodinnými příslušníky a který během své krátké řeči zkomolil, co mohl. Přestala jsem ho poslouchat a ponořila se do svých vlastních pocitů a myšlenek…

Jednou bude na mém pohřbu taky někdo mít proslov. Kdo to asi bude? Rozhodně si přeji, aby to byl někdo, kdo mě opravdu znal a měl mě rád a ne nějaký cizí člověk.  Co o mně tak asi bude říkat? Jaký po sobě zanechám odkaz? Jaký zanechávám teď? Na co ještě čekám???
Chci, aby můj život měl smysl. Chci tady po sobě zanechat něco, co bude žít dál, i když já už tady nebudu. Přeji si, aby mě na mém pohřbu oslavovali. Aby oslavovali to, jakým člověkem jsem byla, co jsem dělala pro druhé, kolika lidem jsem pomohla. Přeji si, aby na mě mé děti mohly být pyšné a aby mě ve svých srdcích nosily navěky.

Cítila jsem smutek a zároveň silnou potřebu babiččin život oslavit. A do mixu všech těch pocitů, myšlenek a emocí, které mě přemohly, se přidalo uvědomění a odhodlání žít odteď každý den tak, jako by byl můj poslední. Jedině tak se pak budu moci na konci své cesty ohlédnout zpátky a říct si: “Tehdy v té smuteční síni ses rozhodla správně…a dokázala jsi to!”

Pravdou je, že na své rozhodnutí občas zapomenu. Bývají dny, které mám pocit, že mi doslova protekly mezi prsty a ani nevím, kam se poděly. Je jich však stále míň a míň a ve velké převaze převládají dny, kdy mám život pevně v mých rukách, vím přesně, kam směřuji a proč a naplno prožívám každičký okamžik. Můj život tím nabývá nový rozměr a je mnohem smysluplnější.

V duchu děkuji smrti a koloběhu života za lekce, kterých se mi dostává a sobě děkuji za to, že jim jsem otevřená. Učit se můžeme neustále a z čehokoliv, co nám do života přichází. Stačí mít otevřenou mysl, srdce a nebát se jít vpřed.