Lék na dokonalost

Venku je celý týden nádherně. Chtělo se mi být v přírodě, na čerstvém vzduchu, mezi stromy a zpívajícími ptáky. Během své asi 10-kilometrové procházky jsem potkala jen 6 lidí. Tři muže, respektive tři mladé asi 18-leté „skoro-muže“ a tři ženy.

Když mě na kolech míjeli chlapci, slyšela jsem je už zdálky. Hlasitě se spolu bavili a nebylo možné je neposlouchat. Témata nebyla nijak překvapivá: co dobrého jsem snídal, které holce jsem se včera dostal do kalhotek, se kterou holkou se sejdu dnes, co si dáme k obědu a kde, kam půjdeme o víkendu pařit… To vše hojně prokládané vulgárními výrazy, vychlubováním, vzájemným pochlebováním a vyjadřováním uznání a obdivu.

A pak tady byly tři ženy, které jsem potkala každou zvlášť. Všechny tři sportovaly (dvě běžely, jedna šla nordic walking). Zpocené, udýchané, ponořené do sebe a zamyšlené, makající na své figuře a kondici se kolem mě prohnaly s poněkud nechápavým výrazem, jak můžu jít tak pomalu a být si “jen tak” na procházce.

Nejdříve mi to nedošlo, ale pak se mi obrazy všech těchto lidí seskládaly do jednoho celku a já jsem se musela pousmát. Jak krásná paralela světa mužů a žen! Je mi jasné, že to nebyl statisticky reprezentativní vzorek populace a vězte, že mám o mužích mnohem vyšší mínění, než jak to může z odstavců výše vapadat. Přesto byl rozdíl vcelku zřetelný. Obecně vzato, muži působí sebevědoměji než ženy.

Setkávám se s tím často. My ženy se neumíme pochválit. Býváme na sebe tvrdé a máme na sebe vysoké nároky. Mnohdy trpíme nemocí zvanou dokonalost, která v kombinaci s perfekcionismem může i zabíjet. Zabíjí v nás radostnost, spontánnost, uvolněnost, zabíjí bohyni, kterou na nás muži tak milují.

Snažíme se být dokonalé. Mít skvělou figuru, být za všech okolností krásné, usměvavé, vyrovnané a upravené, jíst a žít zdravě, být dokonalé matky dokonalých dětí, zvládat práci stejně jako muži, mít vždy uklizenou domácnost (a pokud ne vždy, tak určitě tehdy, když má přijít na návštěvu maminka nebo tchýně), chovat se ekologicky, zachraňovat planetu Zemi, zvládat všechno samy… A to vše neděláme pro sebe, ale pro ostatní. Aby se nám dostalo obdivu, uznání, ocenění a zpětné vazby, jak jsme skvělé a báječné.

Přitom jsme ale často unavené, neupravené, máme toho dost, v práci nestíháme, doma máme nepořádek, přes okna už není skoro vidět, děti si dělají, co chtějí, mnohdy jsme bezradné. Je nám z toho všeho do breku a tak chodíme do špajzu potajnu na čokoládu, kterou vylepšíme šlehačkou, mamince voláme, ať nejezdí, z trucu a naschvál všemu a všem házíme plastové láhve do smíšeného odpadu a užíváme si alespoň této své malé soukromé rebélie.

Čím to je, že muži to tak nemají? Můžeme se od nich něco naučit?

Můžeme 🙂 a stačilo by docela málo. Mít se rády i tehdy, kdy nejsme zrovna ideální reprezentantkou dokonalé ženy, jejíž definici si, mimochodem, velmi kreativně vytváříme samy. Řeší snad muži, že jsou zrovna neupravení a nemají ustlanou postel, když si v neděli po obědě vychutnávají zápas svého oblíbeného sportu? Umět se odměňovat i za malé úspěchy, ať už pochvalou nebo nějakou drobnou (či větší) radostí. A hlavně…dávat sebe sama na první místo před všechny a všechno ostatní. Ne, není to sobectví ani egocentrismus. Je to naopak ten nejzdravější a nejprospěšnější způsob smýšlení a nahlížení na sebe sama.

Vždy bychom měly být na prvním místě my, naše potřeby, zdraví, štěstí a radost. Dávání sebe sama na první místo a přijímání sebe sama se vším, co k nám patří, jsou nejúčinnějšími doposud známými léky na dokonalost a perfekcionismus. Pokud na ně trpíte, rozhodně je potřebujete začít užívat.

Doporučené dávkování: podávejte každý den pravidelně v dostatečné míře.